27. 8. 2026

Jak mluvit s adoptovaným dítětem o jeho rodině

---

Začněte hned, když k vám dítě přijde

Ano, i když je to miminko, které tomu ještě nerozumí. Je zcela přirozené, že s kojenci mluvíme i o věcech, kterým nerozumí. Popisujeme jim svět kolem, i když je jasné, že ještě význam slov neznají. Ale vzájemná komunikace podporuje náš vztah a dítě vnímá tón hlasu a naše naladění na něj, když s ním mluvíme. Pro náhradní rodiče je to pak ideální příležitost, jak si to „natrénovat“. Jak se naučit používat některá slova a obraty, které popisují dítěti jeho minulost, jak zjistit, co to s nimi dělá, když o tom mluví. Není třeba v tom hledat nějaké složitosti. Je možné toto téma vkládat do běžné mluvy. 

„Ty moje milovaná Baruško, to jsem ráda, že ti tvoje první máma dala tak hezké jméno.“

„Páni, tahle čepička, ve které jsme si tě přivezli, už je ti malá, budeme muset pořídit novou.“

„Ty máš ale velká kukadla, kdo ví, jestli je máš po své mámě nebo po tátovi.“

Mluvte s dítětem přiměřeně jeho věku

Dětský svět je jiný než svět nás dospělých. Dítě, které v náhradní rodině vyrůstá od malička, nemá dlouho pocit, že by na tom mělo být něco divného. Naopak řada dětí v náhradní rodinné péči teprve v průběhu věku zjišťuje, že některé děti vyrůstají u stejných maminek, kterým se narodily. Dítě na základě své vlastní zkušenosti dlouho předpokládá, že je normální být u jedné mámy v bříšku a pak vyrůstat u jiné mámy. 

Není potřeba dítěti třeba ve třech letech sdělovat celou jeho rodinnou historii, která zpravidla nebývá moc pozitivní. Informace o jeho rodině můžeme postupně přidávat. Velkou výhodou je, že čím je dítě starší, tím více může být připravené a schopné zpracovat i těžké události ze své minulosti. A navíc – má své náhradní rodiče, ke kterým si vybudovalo důvěru a silný vztah, a ti jsou mu oporou pro to, aby zvládlo přijmout i těžké informace. 

Sdělujte fakta, nebojte se říct „já nevím“

Nemá smysl minulost dítěte přikrášlovat, ale ani dramatizovat. Je dobré mít na paměti, že většina informací, které náhradní rodiče o dítěti mají, je zprostředkovaná. I když biologická máma o své dítě nikdy nepečovala a i když je její život komplikovaný a plný těžkostí, kdo může říct, jestli své dítě měla nebo neměla ráda? Jestli bylo chtěné nebo nechtěné? 

Zároveň mějte na mysli i jednu důležitou věc: je v pořádku na některé otázky dítěte odpovídat „já nevím“. Například když se dítě ptá, jestli si ho jeho první máma v porodnici aspoň jednou pochovala: „Já nevím, ale chápu, že bys to chtěl vědět. Když jsme si tě přinesli, chtěl ses chovat pořád!“

Náhradní rodiče mají někdy obavy, že „fakta“ by dítěti ublížila. Že by ho zranilo, kdyby se dozvědělo, jak problematický život jeho rodiče žili nebo žijí. A tak se někdy uchylují k větám typu: „Máma byla nemocná.“ Nebo ještě silnější: „Tvoje máma umřela.“ A plánují, že pravdu dítěti řeknou, až bude větší. Tenhle postup v sobě ale skrývá několik pastí. Tou první je to, že vlastně dítěti lžou. A to je pro každý vztah velká zátěž. Tou druhou pastí je to, že budou nuceni vršit jednu lež na druhou. Dítě se může zeptat: „A půjdeme za ní na návštěvu, když je nemocná“? „Až se uzdraví, vezme si mě k sobě?“ „Půjdeme se podívat na její hrob?“

Nabídněte dítěti porozumění

Všichni bychom si přáli, aby měly děti krásný život, který by nebyl zatížený žádnými těžkostmi. Máme obavy sdělovat jim některé informace o jejich rodičích. Například že byli ve výkonu trestu, že byli závislí na návykových látkách. Neexistuje způsob, jak s dítětem mluvit otevřeně o jeho minulosti, aniž bychom se dotýkali těžkých věcí. Historii dítěte nemůžeme změnit ani ji přemalovat na růžovo. Jedním z úkolů náhradních rodičů je i to, aby byli dítěti oporou, když se vyrovnává se svou historií. Nemůžeme negativní informace z jeho minulosti odstranit, můžeme mu je ale pomoct nést. 

„Nevím, proč to tvoje máma udělala, ale chápu, že je to pro tebe moc těžké a že jsi z toho smutný.“

Buďte otevření k otázkám dítěte

Náhradní rodiče si někdy říkají, že budou s dítětem mluvit o jeho minulosti, až se jich na to zeptá. Děti z mnoha důvodů rozumí a vnímají chování a prožívání svých pečovatelů. Jestliže tedy vycítí, že nějaké téma je pro rodiče nepříjemné, nebudou se o něm zmiňovat. Naopak pokud dítě pozná, že jste k jeho minulosti otevření, že toto téma není ve vaší rodině tabu, bude vědět, že může klást otázky. A pravděpodobně je bude klást i ve chvíli, kdy to nebudete čekat nebo kdy to nebude úplně vhodné. Třeba když se v plné čekárně dětského lékaře zeptá, jestli už od narození mělo stejné příjmení jako vy, jeho náhradní rodiče. Velkou výhodou v tomto případě je to, že se dítě s těmito otázkami nemusí trápit samo. Každá taková otázka na vlastní minulost je známkou toho, že dítě svým náhradním rodičům důvěřuje a ví, že se na ně může vždycky obrátit.

Řekněte si o podporu

Pomoci dítěti přijmout jeho životní historii je jedna z věcí, která je v náhradním rodičovství opravdovou výzvou. Je to něco, co jsme se ve své rodině naučit nemohli, co jsme jako děti (zpravidla) nezažili. Proto je dobré nechat si v tom pomoct, najít odbornou podporu psychologů nebo sociálních pracovníků, kteří rozumí potřebám osvojených dětí. I my dospělí občas potřebujeme poradit, nebo třeba „jen“ cítit porozumění pro věci, které jsou těžké. 

To, jak se dítě vyrovná se svou minulostí, záleží zejména na tom, jak ji přijmou a vyrovnají se s ní jeho náhradní rodiče. Proto je důležité se pravdivě podívat na to, jak minulost svého osvojeného dítěte vnímají oni sami. Jaký mají pohled na to, co o rodičích dítěte vědí. Je přirozené, že chování rodičů může v osvojitelích vyvolávat negativní emoce. Je dobré si je připustit, ale zároveň se jimi nenechat ovládnout. Úkolem osvojitelů není soudit biologické rodiče dítěte. Jejich úkolem je pomoci dítěti, aby o sobě mělo všechny informace a aby je dokázalo dobře zpracovat. Na tomto základě pak můžeme vychovat spokojeného dospělého, který zná své kořeny a může žít zdravý a šťastný život. 

 

Veronika Hofrová

psycholožka

veronika.hofrova@strop-zlin.cz